N.P. SAJAMA

​V předvečer odjezdu z La Paz jsme vyrazili oslavit, dá-li se to tak nazvat, Jarinův svátek. Kdyby to nebyla neděle, asi to skončilo jinak. Jenže v neděli se prostě nedělá. Ani v restauracích s výjimkou menučkáren, číny a zřejmě pizzerie. Takže jsme skončili na 1 pizze (máme tak scvrklé žaludky že bohatě vystačila nám všem)  a 4 malých pivech každý. I tak to stačilo abychom utratili vše co jsme měli u sebe (1 malé pivo vyjde na nějakých 70 Kč!). 

Druhý den ráno jsme ukončili epizodu La Paz. Adios totálnímu chaosu, omamných a ještě více otravných čmoudíků čarodějnických stánků a hurá na lanovku směr El Alto hledat colectivo do Patacamaya. Kolem 13h totiž z Patacamaya jede jediný bus dál do Sajamy. Je 13:10, kdy vystupujeme v Patacamaya. Bus v háji. To samozřejmě využil šofér colectiva do městečka na půl cesty mezi Sajama a Patacamaya a nabídl se, že vyrazí hned a bus tam stihneme. Za příplatek. Jak jinak. Fajn, trčet tam nebudeme, “příplatek” celkem v pohodě tak frčíme. Bus jsme skutečně stihli na křižovatce cílového městečka jak se chystal odbočovat na státovku vedoucí k Sajama. Přišla rychlá akce přeházení krosen ze střechy na střechu a už jsme pádili k chilským hranicím do NP Sajama. Dojeli jsme do světem zapomenuté stejnojmenné vesničky kde končila cesta a čas si běžel svým vlastním tempem. 

Ubytovali jsme se u místních na dvorku v takových “hobitích norách", dali karban, slivovici a šli spát. 

Další den nás čeká náročný trek tak ať máme dost sil. 

Zítra se rozdělujeme. Fanouš zůstává ve vesničce, trápí jej nadmořská výška, a my zbylí tři razíme na tří denní túru. Domluva jasná kdy a kde se potkáme. 

Trek 1. Den

Ráno dokupujeme vodu na celou cestu, nabalujeme a vyrážíme. Na těžko. Ke všemu ostatnímu ještě každý táhneme 6l vody. Ze Sajamy nastupujeme za kostelíčkem do pouštní stepi Altiplana. Obklopuje nás nekonečný prostor okleštěný nejbližšími stratovulkány Parinocota s Pomerape (oba kolem 6.200m) a za námi Sajama, nejvyšší hora Bolivie s výškou 6.542m. Do nedohlédnutelné dáli se pak táhne celé sopečné pohoří tvořící hranici mezi Chile a Bolivií. 

Šlapeme nejprve širokou krajinou, nohy se mírně, ale neskutečně otravně boří do všude přítomného jemného sopečného prachu, a po asi hodině a půl chůze se cesta začíná zařezávat do blížícího se údolí. Na konci údolí plánujeme postavit stan. Cestou míjíme gejzírové pole. 

Všude kolem nás ze země bublá, tryská, syčí voda a pára a vše co z těch gejzírů vybublá ven pak vtéká do potůčku který tou vařící vodou ohřívá na snesitelnou teplotu právě napuštěné vany. Tohle nelze ignorovat. Dáváme sváču a děláme si parádní přírodní wellness. Nakonec do cíle zbývají tak 2km, tak o co jde. Nemusíme se pořád ráchat jen v ledové vodě. 

Jasně že se nám nechce, ale musíme. Urveme poslední 2km, rozhodíme plachtu, dáme nejdříve “dvacet na slunku” a jdeme stavět stan. 

Jsme v nadmořské výšce 4.500m. K večeři těstoviny s tuňákem a na noc “3 sardinky slisovaný v Jarinovo stanu”. Aspoň že se povedlo takto improvizovat. Večer fouká ostrý vítr, pokoušející se zbořit stan, který se v průběhu noci zmírňuje. 

Trek 2. Den

Nevyspali jsme se. Místa bylo fakt málo a většinu noci vítr dělal své. A ta výška na spaní také žádná hitparáda. Někde jsem četl že spaní nad 4.200m je hodně mizerné a cokoli nad 4.800 už spaní není. Jede se prostě na rezervu. 

Slunce nás vytáhlo kolem osmé hodiny, k snídani jsme si dali jen čínskou polévku a začali postupně balit. Vodou šetříme, protože na další dva dny jinou prostě nemáme. Takže ani čaj. Snídaňové hody uzavíráme jednou oříškovou tyčkou a v deset hodin vyrážíme. Čeká nás nějakých 10km a hlavně výstup do sedla 5.050 mnm. S vodou přetíženými batohy máme před sebou asi nejnáročnější den našeho putování. Cesta začíná strmě stoupat, brodíme se směsí neskutečně jemného popílku a kamenné strusky připomínající keramzit. Každý krok se boříme zvedáme všude přítomný prach. Ale i tak si přestávkové momenty náležitě užíváme focením s okolnímy stratovulkány. 

V poledne docházíme k hraničnímu bodu Chile/Bolivie. 

Následujících pár kilometrů vede cesta po chilské straně území. Docházíme k laguně Casiri Macho (4.850) a s Jarinem neodoláváme pokušení na koupání. Ne tak studenou jako naprosto ledovou vodou ze sebe na rychlo splachuje prach, prosíme si aby chvilku vydrželo slunko a hlavně taky nepřišel všudy přítomný ledový vítr. Nikam nespěcháme, čas máme dobrý. 

Začínáme se tedy courat, u druhého jezera Lago Sora Pata pozorujeme viskačy a dobíráme jedinou možnou pitnou vodu. O tomto pramínku jsme se ráno dozvěděli od správce parku, který nás míjel když jsme balili stan. Cesta se opět prudce zvedá a my míříme k cílovému sedlu. Všude je cítit síra. Zmizela jakákoli (tedy i sirná) voda, zmizela vegetace. 

Někde kolem 5tis m. se cesta začíná mírně narovnávat a mě hlavou letí myšlenky na marsovskou krajinu. Takhle nějak si ji představuji.

Koukáme se na hodinky (mobily co máme jako foťáky pořád poskakují o hodinu tam a zpět podle toho jesli si myslí zda jsme v Chile nebo Bolivii - jsou hodinu od sebe) a je čas máknout. Nějak jsme se  courali moc. 

Čeká nás sestup k jezeru Chair Kkota a pak do zaříznutého návratového údolí, kde si chceme najít místo na stan. 

Optimálně kolem 4.500mnm. Sestup jde pěkně blbě. Neustále se boříme v prachu a je to fakt strmý šupec dolů. Míjíme první, silně mineralizované, prameny vytvářející bizarní vyvřelinové tvary v místech vyvěrání. Jsou to celé krápníkové ledopády. 

Cesta se postupně mění, půda je podmáčená a kličkujeme a poskakujeme po zpevněných bocháncích zelených ostrůvků obklopených protékající vodou. Vše v celkem slušném sklonu dolů. 

Jsme už hotoví. Hlavy nám praskají z dosažené výšky a zejména šetření vodou - pijeme opravdu velice střídmě, aby zbylo na večer a další den. A tak se intenzivně snažíme najít místo na spaní. Jsme kolem 4.500, to je OK, ale na tom místě se shodnout neumíme. Takže jdeme dál. V dálce vidíme jakýsi dům, tak to k němu zkusíme natáhnout. Třeba tam budou poskytovat ubytování a nebude nutné stavět stan. Mezitím údolí padá do stínu a v zádech s námi lomcuje zvedající se ledový vítr.

Kolem půl šesté se z posledních sil dovlečeme k hezkému domu. Nikde nikdo. Plánovanou etapu jsme o něco přetáhli a radíme se co dál. Zoufalí lidé prý dělají zoufalé věci. Rozhodli jsme se to napálit k cíli dalšího dne - termálním bazénům, kde snad je možnost i ubytování. To je dalších 9km. Od toho domu vedla celkem slušná cesta, takže jsme se trochu napili, oblíkli a fakt ostrým tempem vyrazili vpřed s vidinou, že se nebudeme mačkat tři v jednom stanu. 

Slunce postupně zapadlo, vylezl měsíc a my po asi dvou hodinách fakt ostré chůze dorazili k domečkům označeným “baňos termales”. Ty domečky už byly vidět dobrou hodinu dopředu a jen se nezdály tak daleko. Inu Altiplano a jeho vysoká viditelnost udělalo své. Nás to tentokrát motivovalo jít neustále vpřed.

Ze tmy se vyloupla indiánská babča, ukázala ubytování (skromné pokojíčky, WC někde venku a voda na splachování se nabírala kýblem z potoka) a nebylo co řešit. A hlavně: hned vedle byl termální bazén. 

Naházeli jsme do sebe gulášovou polévku s těstovinou, nemohli se ani hnout a to pivo co jsme od ní hrdinně koupili, si nechali na ráno. Ani na ten bazén jsme neměli náladu. Bezmála 20km v nohách, záda “na kaši”, venku zima jak blázen, jen jít spát. Cože??? To jsme takoví srabi? Hecli jsme jsme se a z fakt posledních sil přeběhli přes dvůr k bazénu. Po dvou a půl hodinách jsme už řešili jiný problém. 

Jak z vody ven…

Setkání

Ráno vstáváme kolem osmé, bazén vypuštěný a probíhá údržba wapkou, babči rozbíjení led v kýblech na splachování a my plánujeme dál. Dnes jsme sem totiž měli po obědě dorazit a potkat se tu s Fandou. Necháváme mu zde tedy vzkaz (nikde zde není žádný mobilní signál), že všechno je jinak. To pro případ, že bychom se minuli a on dorazil. Chceme odjet co nejrychleji do Sajamy a doufáme, že Fandu stihneme dříve, než dojede on sem. Chtěli bychom totiž takto získaný den nepromarnit a namísto v sobotu už v pátek ráno pokračovat dál. 

Daří se nám sehnat colectivo do Sajamy a těsně před 11h už vystupujeme na kraji vesničky. Rozdělujeme se pro případ, že by Fanda už nakupoval a chystal se k odchodu za náma na termály. Koník s Jarinem jdou k ubytování, já směřuji ke kostelíku s malým obchůdkem. 

A je to tu, před krámkem na lavičce opřený Fandův batoh, za rohem připravené auto k odjezdu. Nacházím Fandu v krámku jak čeká na odjezd. Je 11hod. Odjezd má dobodnutý na 11hod. Tak tohle klaplo na minutu.

Mezitím Fanda nakoupil nějaké potraviny, domluvil nám všem spaní dnes v noci u termálů, zařídil bus na sobotu ráno. Jak bylo domluveno. Pro jistotu nám v krámku nechal vzkaz, kdybychom se náhodou minuli. 

Dnes tedy přebalíme bágly a pokusíme se přehodit (už se povedlo) již zaplacené jízdenky do Patacamaya a následné pokračovat Uyuni.