Takesi trek - Inca trail

​1. Den

Ve čtvrtek dopoledne jsme přesypávali batohy a odkládali vše co nepotřebujeme a lze nechat v La Pazu. Domluvili jsme se na recepci, že zde můžeme nechat věci než se vrátíme. 

Pak jsme vyrazili na trh nakoupit základní potraviny na 2-3 noci. No uvidíme. Žádný velký systém v tom teda nemáme. 

Rýže, těstoviny, cibule, česnek. Skvělý slaný sýr a pečivo. 

Kolem poledne jsme opustili ubytování a vydali se na, asi 1km vzdálený, roh dvou ulic odkud by mělo jet colectivo. Z bus terminálů totiž jezdí zejména dálkové autobusy. Vše ostatní odjíždí z různých míst rozesetých po celém městě. Ta místa nepoznáte. Žádné označení. Všude něco parkuje, někdo vystupuje, nastupuje, nakládá, vykládá… Ale jen na těch “místech” se odjíždí. Naplní se colectivo a jede se směrem co má napsán na čelním skle. 3 dny zpět jsme získali informaci, kde to místo odkud odjíží colectivo, jedoucí přes vesničku Ventilla, je. Došli jsme tam, skutečně tam stálo staré otlučené, zcela naplněné a na střeše naložené, colectivo. Ventillu nikdo nezdal. Ukazovali jsme na mapách (taky tam moc neni). Nic. Přitočil se k nám řidič jiného colectiva a ten se v mapě a cílu naší  cesty zorientoval. Řekl nám že jsme správně a že tohle tam jede. Šofér hned vyskočil na střechu, vykouzlil místo na krosny a poprosil stávající osádku aby se smrskla a mohli jsme se tam vecpat i my. 

 

Kolem 14h jsme byli na místě. Prašná odbočka a před námi nějkých 7-10km stoupání ze 3550 mnm do 4000m, ve kterých jsme si chtěli rozbít první tábor. Bylo to monotónní stoupání s narvanými bágly v pro nás ještě pořád vysokých výškách. Ostatně, toto je aklimatizační trek. Fandor má krizi. Už od počátku se z nás s výškou vyrovnává nejhůř a teď první fyzická námaha. Stavíme stany na kraji pastvin, okolo nádherné hory, fouká silný a studený vítr. 

Vaříme rychlou polévku, dáme karty a v osm jdeme spát. Fanoušův stav v noci nabírá konkrétních obrysů AHN ve formě mírného otoku plic. Nic zásadního, ale další nebírání výšky jej může zhoršit. Ráno rozhodneme co dál. Jak na Takesi, tak s dalším plánovaným trekem v NP Sajama. 

Zaznam cesty zde k prehrani

2.Den

Ráno bylo jako z pohádky. Sluncem zalité široké údolí, pasoucí se koně a lamy lemované pětitisícovkami. Fandorovi je výrazně lépe. Po společné poradě se rozhodujeme pokračovat. Dnes nás čeká Takesi sedlo ve výši nějakých 4.650 a následný sestup do min. výšky 4.000m. Tohle je důležité kvůli aklimatizaci. Spát níž než se celý den člověk pohybuje.

 

Zato Koníkovi je ouvej. Vypadá to na následky nedovařené polévky z vody pochybné říčky protékající údolím. Počítáme s tím, že se podobné potíže objeví i u ostatních. Jen nevíme kdy…

Jarin se sotva vyspal, nově pořízená karimatka na tento výlet ušle hned první noc. Do mrtě.

Výstup byl vyčerpávající a fakt si většina z nás šáhla jak do fyzických tak i morálních rezerv. Ostatně nevyspání, průjem nebo horská nemoc moc jiných předpokladů nenabízelo. Ale pecka. Ve 14:30 jsme byli v sedle. Byť s časovým zpožděním, ale šťastní. 

Žádné velké zdržování. Mastili jsme dolů po Inca trailu a někdy kolem 16:30 rozbili tábor na nádherném místě. Kolem nás se povalovaly mraky, které všemu dávaly dramatický nádech. Večer vedle nás ještě zakempilo stádo lam. Nádhera. 

Střeva začínají bublat i dalším. Tak uvidíme co přinese noc.

Zaznam cesty: zde k prehrani

3.Den

A přinesla. Kolem 23h mě probudil nechvalně očekávaný pocit a musel jsem ven. Zima, mlha že nebylo na krok vidět. Šel jsem tak 150m tou bílou hmotou někam do tmy a už mi bylo jasný, že najít zpátky stany bude sranda. Bylo úplně jedno, jestli svítím nebo ne. Když čelovka svítila, všude bílý mlíko, když ne, tma. Stany jsme měli na soutoku dvou potůčků, takže jsem šel/potácel se po zvuku. 

Ráno bylo mlhavé. Z údolí se valily mraky, okolní štíty byly zahalené. Což byla škoda. Ale to k Andám na amazonské straně prostě patří. 

Dnes nás čeká dlouhý den. Sestup 2tis výškových na cestě dlouhé min. 17.5km. Minimálně proto, že to je na oficiální konec Takesi treku, nikoli do civilizace. 

K snídani jsme si dali ercefuryl (na průjmy), čaj a zbytek tuňáka s rýží od večeře a kolem 10h vyrazili.

Sestupujeme prehistorickou dlážděnou inckou stezkou nádhernou krajinou kamsi do údolí. První úsek cesty jdeme podél potoka, vlastně už říčky z jejíž pramenů si na zádech neseme vodu. Využíváme jedné tůňky a dáváme koupel v zatraceně ledové vodě. 

Krajina se dramaticky mění. Najednou nás začíná obklopovat vegetace a cesta se, od do údolí padající říčky, odklání. Po chvíli se už prodíráme bujnou zelení a ocitáme se na pěšince sotva zaříznuté ve strmých svazích And. Pod námi několika set metrová “jáma” na jejímž dně kdesi hučí řeka.

Polykáme kilometry a jen zvolna stahujeme převýšení do cíle, když se zepředu ozve neskutečně nadávající Koník. Tak a je to v háji, to bude něco s nohou a skončili jsme. No. Málem jsme skončili, ale ne kvůli noze. Koník skoro šlápnul (těsně před došlápnutím - ustál to na hůlce) na hada, taková asi metrová hubená zelená potvora (užovka růžkatá). Koník je klikař dne. 

Sestup je nekonečný, jdeme džunglí a už začíná být jasné že pokud dojdeme do nějakého cíle, tak tak za světla to nebude.

Za tmy jsme dorazili pod vesnici s názvem Campamento Minero la Chojlla. Pod zmiňuji záměrně, protože nahoru to bylo dalších 175m výškových. S vypětím všech sil jsme se po tmě vyškrábali do hornické vesničky abychom se dozvěděli že tady žádné ubytování není a na cestování dál je pozdě. 

Nabídl se nám místní řidič colectiva že nás za 50Bs hodí do další vesnice kde je hostal. Ani sekundu jsme neváhali. Vyrazili jsme tmou až jsme dojeli k plechovým vratům přes celou silnici s nápisem “Proprieta privada”. Z budky vedle vystoupil policista, zkontroloval osazenstvo, otevřel bránu a pustil nás dál. 

Dojeli jsme do Yanacachi a doslova vypadli z colectiva. Ubytovali se v místním “hotýlku” za 35Bs/os dost jedno, že se společným wc a netekoucí vodou (prý neteče nikde ve vsi). Ale s bazénem!

Tak ten jsme s Koníkem ještě po tmě dali (když už neteče voda, tak aspoň nějak osvěžit). 

Sotva jsme vylezli na pokoj, zmohli se vypít zasloužené pivo a usnuli. Bez večeře. Ani nebyl hlad…

Další den máme v plánu návrat do La Pazu. 

To byl Takesi trek. Nádherná cesta starých Inků z Altiplana přes andský hřeben kamsi dolů do Amazonie.

Zaznam cesty: zde k prehrani

Návrat do La Paz…