Atlantik a vlakem do oblak

​Do Curitiby jsme dorazili v noci. Prochladlí z autobusu a utahaní z celodenního putování. Ostatně, začínali jsme budíčkem ve 04:15. Mezitím se nám za zamlženými okny autobusu celý den míhala zemědělská krajina podobná té naší, kdy jen sem-tam remízky se zbytky původní džungle dávaly najevo kdo tady byl dříve pánem. 

Ubytovali jsme se, zapadli do postelí a plánování co dál nechali na ráno.

Ilha do Mel

Tento pohádkový ostrov je vyvrcholením našeho putování. Těšili jsme se na válečku na nejkrásnějších plážích Brazílie, zajímavé koktejly, ráchání se v surfovacích vlnách a prostě dva dny totální relax. 

Jenže ne ve studeném větru, kdy mikiny s kapucou přijdou celkem vhod.

Vyskákali jsme k majáku, rozhlédli se po ostrově, který má v nejužším místě sotva pár metrů a zamířili k nedaleké pláži. 

Vykoupat se v Atlantiku je téměř povinnost, zbytek je bezpředmětný. Ještě si na pláži, kde jsme překvapivě zcela sami, sníme ananas a vydáme se do skromného ubytování jedné z místních posad. 

Dosáhli jsme nejvýchodnějšího bodu naší cesty. A to vyžaduje přípitek. 

Zapadli jsme tedy do nedaleké restaurace, kde se nás hned ujala obsluha a podstrojovali co se dalo. Ostatně, za hodinu má dorazit místní zpěvačka. Takže bude i produkce. Slovo dalo slovo, a za chvíli na pódiu vyhrával Fanouš s Koníkem. To už si přišly natáčet i kuchařky. 

Co dodat? Více jak 1.5m dlouhá účtenka za dvě malé pizzy a “něco k pití” vypovídá vše. 

Vlakem z Morrates do Curitiby

Ráno jsme se vydali mrknout na pláž pro surfaře, je otevřená do oceánu a už z dálky se krásně balí jedna vlna za druhou což vytváří souvislý hukot připomínající projíždějící vlak.

S ostrovem se loučíme kolem 11 hodiny a přesouváme se, s pomocí uberu, do Morrates, odkud nám jede vlak do Curitiby. 

Hned po příjezdu do městečka se nás ujímá náhončí jedné z restaurací, který nás tedy uloví a za chvilku už sedíme v místní krčmě a objednáváme si tradiční obědové menu. Cena je daná. 40 BRL. A už se tu točí obsluha. Rybí řízky s bramborovým salátem v majonéze, rýže, hustý hovězí na způsob guláše, mořské plody, zeleninový salát, zas něco…. Říkáme dost, a oni že tohle ještě zvládneme a lup ho. Další tác s jídem, a my že dost. A oni že jasně, ale tohle ještě taky zvládnete. Stůl plný, my plní. Sotva se odvalíme na vlak. 

Vlak má 30 postarších vagonů, několik lokomotiv. Ani nelze dohlédnout na konec. Čeká nás stoupání nějakých 900 výškových metrů skrz džungli národního parku Estadual Pico do Marubí. Stoupající vlak se prodírá neprostupným porostem po úbočích strmých svahů a postupně se zanořuje do mlžných mraků dodávajících okolní přírodě nezbytnou vláhu. Celé to vytváří zvláštní atmosféru a pocit, že tady by člověk zatmět určitě nechtěl. Míjíme pár let opuštěné drážní domky a už teď prakticky zcela pohlcené a prorostlé okolní zelení. Je neskutečné, jak rychle si je umí příroda vzít zpět. Přes to všechno nás ani nemrzí, že skrz mlhu nevidíme okolní vodopády nebo rozhledy do hlubokého údolí nad kterým se zvolna suneme do Curitiby. 

Zítra nás čeká toulání po městě, další den odlet a asi závěrečný příspěvek do povídání o našem měsíčním putování. 

Díky moc za přízeň a hezké komentáře.