Vodní živly, nespoutané i svázané lidskou silou

​Byla to změna. Autobus se o půlnoci vřítil do potemnělého města, které se od Salty lišilo snad ve všem. Pár hotelů jsme našli, ale doklepat, dovolat ani dozvonit se nepodařilo. Snad po hodině bloumání přeci jeden, dost mizerný otevřel. 

Salto Monday

Ráno jsme vyrazili pěšky k vodopádu Salto Monday. Procházeli jsme obytnou čtvrtí, krásné domy s bazény, upravenými zahradami se ve všem lišily od nedávných vepřovic zakrytých vlnitým plechem před větrem zatíženým balvany. 

Rio Monday se se svým vodopádem nachází hned na konci zástavby. Až nečekaně a vlastně vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by zde mělo něco být. Relativně přehledná, placatá a široko daleko dohledná krajina v nás vyvolává pochybnosti jestli tu vůbec něco je. 

A bylo. Salto Monday. 

Vodní dílo Itaipu

Ze Salto Monday jsme si objednali přes uber auto a za pět minut už frčíme na Paraguayskou stranu přehrady Itaipu. Je to 2. největší přehrada světa, ležící na hranici Brazilie a Paraguay. Vstupujeme do honosného návštěvnického centra kde se registrujeme k bezplatné prohlídce. Krátký film v kinosále o budování a významu a pak výlet přistaveným autobusem podél téměř 8km dlouhé přehradní hráze vysoké 196m. Když míjíme obrovská přívodní potrubí, jen stěží si umíme představit tu masu energie letící na každou z dvaceti 700 MW turbín (Temelín má 2x1.125 MW ).

Přes hranice do Brazilie

Po prohlídce elektrárny bereme bágly a vydáváme se k Mostu přátelství spojující Ciudad del Edge a brazilský Foz do Iguaçu. Zase šmelina. O poznání důvěryhodnější most přes řeku Paraná přetížený kamiony mezi kterými kličkují motorky a taxíky. My šlapeme pěšky, prádelna, 38 stC, bágly. Šlo to jako po másle a už jsme byli v Brazílii. 

Těch pár metrů a přišla rána. Mysleli jsme si, že portugalštinu odposloucháme. Kulový. Nerozumíme ani slovo, jejich peníze nemáme a zas ten kolotoč. Zjistit co kolik stojí, obstarat hotovost, zabydlet se, najít autobusový terminál. A to vše v gradujícím vedru a s oblohou, na horizontu chytající známý ocelově tmavý nádech.

Jsme na samém kraji Foz, to co se nachází pod ručně psanými nápisy Banca je leccos, ale ne to co hledáme. Nakonec jsme se dostrkali do nějaké lékárny kde mezi regály ejhle, bankomat. Uvaření se vlečeme dál a zapadáme do prvního hotýlku co jsme viděli. Čert vem cenu, stejně nerozumíme. Rozhoduje hezký pokoj a hlavně normální a pěkná koupelna. A sprcha! 

Hned naproti pouliční restaurace se špízy a studeným pivem je úplný sen. Sedíme asi hodinu venku, pak se zvedne prudký vítr, který nás odsune dovnitř a v devět večer jdeme spát. Servaní jak psi. Ostatně na recepci nás upozorňují, že ve 22 stahují ocelové rolety a z hotelu se stává pevnost. 

Pokoj máme jen na jednu noc. Druhý den si musíme najít další bydlení. Škoda. Zítra je tu státní svátek a mají plno. Prý skoro všude… achjo. 

Parque nacional do Carates Iguaçu

Ráno taháme křídlo, instalujeme na recepci aplikace uber a sháníme odvoz na bus terminál a další ubytování. Na poslední chvíli a po Fandovo dotazu naťukaném v telefonním překladači, hoteliér navrhuje že jeden pokoj by tu ještě měl. Za stejné peníze. Zajásáme a berem. Co na tom že pokojem se line známý nádech plísně. Je čistý a my máme po problému. 

Letíme na autobusový terminál koupit jízdenky na další den a odsud již na slavné vodopády.

Je to nějakých 20km, kdy druhou polovinu cesty lemují ty nejluxusnější resorty, letiště, helíport. Přijíždíme k honosné vstupní bráně. Měníme s ochotným uvaděčem dolary za výlet motorovým člunem, který za nás platí svou kartou. Jarin se potřeboval zbavit přebytečných dolarů, on dal dobrý kurz tak proč ne. 

A už jede mlýnek na turisty. Dvoupatrový autobus nás poposouvá k nástupu na safari a lodičku. Elektrickým vláčkem jedeme asi 500m džunglí, pak po ocelové podestě dalších pár set metrů sestup pralesem k nástupu motorových člunů. Kupujeme si skřínku na věci co nechceme namočit a tradá do člunů. Sprcha je připravena. 

Tak tohle byl mazec a velký zážitek. Dva třistakoňové motory Mercury vystřelí proti proudu řeky Iguaçu a doslova proletí dvě skutečně velké peřeje s několikametrovými vlnami a válci kam by se nám  fakt spadnout nechtělo. Za zatáčkou se zjeví něco obrovského. Nepopsatelná vodní stěna mizející v neprostupném oblaku vodní tříště a vpravo přítok a další zeď padajících další stovek kubíků vody. Borec nás nešetří a několikrát s námi jede na samé úpatí stěny. Ty pláštěnky co jsme si oblíkli jsou úplně na nic. Voda je všude. Tohle je pecka. Jen škoda, že místo včerejších 38 stC je dnes jen 18. Je zima. Ale kašleme na to. Tady nás hřeje skutečný adrenalin a nelitujeme ani centu. 

Osprchovaní se převlékáme do suchého a jedeme dvoupatrovým busem na pěší, asi 1.5 km okruh podél vodopádů. Nádherné výhledy, nás postupně z dálky vtahují až do samého nitra tohoto gigantického a doslova ďábelského chřtánu řeky Iguaçu. Přímo doprostřed pod horní skok jednoho z vodopádů. To suché co jsme si oblíkli je totálně durch. Jarin s Koněm si vzali pohory. Durch. Voda je prostě všude. Pláštěnkou zachraňujeme jen batůžky s doklady. Naštěstí. 

Byli jsme tak kolem 200m nad hladinou moře, žádné super výšky a přesto je nepředstavitelné co dokázala příroda vytvořit. Stačila k tomu láva, která dotekla kam dotekla, masa vody z hor a nekonečných stepí a čas co jí dal prostor odplavit vše co drželo míň jak ta láva. 

Představa, že člověk v roce 1975 spoutal, a v roce 1982 zaplavil, ještě větší vodní komplex vodopádů Guaíra a sevřel přehradou Itaipú do dvaceti obřích potrubí zakončených francisovými turbínami, dává těm číslům z předešlého dne aspoň nějaké hmatatelnější obrysy. Kolosální. 

Guarapuava 

Změna plánu. Měl být další vodopád San Francisco. 

Je zima, lije a všechno je jinak. V tropech se připravujeme na zimní sezónu. 

SKOL!